O autorovi

Bohumil Eliáš ml. (1980) zaměřil svůj výtvarný zájem také ke sklu. Na rozdíl od otce však po absolutoriu SUPŠ sklářské v Kamenickém Šenově zvolil studium v ateliéru figurálního sochařství Jana Hendrycha na pražské Akademii výtvarných umění, které ukončil v roce 2007. Svou tvorbu nyní rozvíjí v malbě, v podobě plastik ze skla taveného do formy, ale i z malovaných a lepených desek plochého skla. Některá díla realizuje také v bronzu či v jiných sochařských materiálech. V této mnohosti poloh navazuje na charakter velkorysého tvůrčího rozmachu svého otce. Volí však jinou cestu, oproštěnou od expresivní barevnosti, složitosti prolínajících se plánů a především zbavenou dějovosti příběhů. Neznamená to nic ve smyslu menší citlivosti, jenom je zaměřena odlišným směrem. Dramatické děje „divadla světa“ nahrazují hry s kompozicí tvarů, detailů a fragmentů věcí.

Práce Bohumila Eliáše ml. z malovaného vrstveného skla se nejčastěji zaměřují k architektonicky pojaté konstrukci liniových struktur a pevných tvarů. V uzavřených tvarech vytváří chvějivé subtilní kompozice. Zkušenosti z oblasti volné figurální tvorby v sádře a bronzu a sochařské vnímání forem se uplatňují v plastikách z taveného skla. Jejich podoba má kořeny v sochařsky znovuobjevovaných skutečnostech. Často jsou inspiračním zdrojem fragmenty původních celků dávných architektur, které jsou zasazené do výtvarného kontextu. V tomto smyslu je zjevné například zaujetí tématem mostu či okna ve vizuálním okouzlení samotnou harmonií tvarů, ale i v hlubších významových kontextech. Monochromní hmota skla je měkce modelována pronikajícím světlem a dává plastikám nádech mlčenlivé tajemnosti.

Autor je ale mnohdy zaujat i svébytnou skulpturální kvalitou jen minimálního detailu bez komplikovaných významových souvislostí. Destruované strojní součástky, odpadové zbytky materiálů z výroby či citace tvarů stavebních článků a konstrukcí, někdy i v kontrastním materiálovém provedení, jsou včleněny do výrazu monumentálního celku. Záměrná torzovitost provokuje k představám o původní celistvosti.

K osobitému stylovému purismu či strohé přísnosti výrazu skla má blízko autorova malířská tvorba. Eliášovy obrazy tématicky vycházejí z podobných prvků, jaké se objevují i ve skle. Plochu obrazu často člení geometrickými útvary, vycházejícími z torzálních fragmentů nejrůznějších reálií – železných traverz či bizarních struktur vysekávaných plechů. Tyto motivy mnohdy rytmicky opakuje do oproštěných abstraktních kompozic, které vstupují do imaginativního volného prostoru bez konkrétního ukotvení významového děje. Charakteristická pro autorovu malbu je podobně jako u skla redukovaná barevnost.

Bohumil Eliáš mladší patří mezi nadějné a pracovité autory nejmladší generace českých umělců – sklářů. Jeho vnímání věcí dává předpoklady postupného vytvoření vlastní autentické výrazové polohy a úspěšného pokračování v tvůrčí cestě slavného otce.

Mgr. Ivo Křen, kurátor sbírky skla Východočeského muzea v Pardubicích